Turné trojice stylově (i personálně) částečně propojených formací slibovalo velikou porci kvalitní muziky. Bohužel našim končinám se úplně vyhnulo, takže promarnit příležitost vidět v hlavním městě Dánska, kam mě závaly pracovní povinnosti, tyto kapely řazené k aktuální blackmetalové vlně by bylo více než trestuhodné.

Klub Pumpehuset vzniknul na místě a částečně i z dávno nesloužící vodárenské stavby, situované v 19. století víceméně na periferii tehdejší Kodaně. V té současné se prostor nachází přímo v jejím širším centru, v pěší dostupnosti od zastávek hromadné dopravy. Samotný koncertní sál velikostně i svojí atmosférou zašlé slávy historické industriální budovy velmi upomínal pražské Meet factory. Snad jen s tím rozdílem, že kodaňský klub je pro pěší návštěvníky mnohem dostupnější.

A těch se v onen říjnový čtvrteční večer sešlo vskutku dost. Odhadnul bych to tak na 300 hlav, které koncertní sál Pumpehuset-u zcela zaplnily, a to už rovnou během setu první vystupující kapely.

Aby také ne, když v domovském Švédsku mají solidní fanouškovskou základnu a evidentně i v okolí města Malmö, tvořícího s dánskou Kodaní víceméně jednu aglomeraci. Ovšem jak živě funguje kapela bez svého leadera Christoffer Östera, jehož jsem v řadách DÖDSRIT alespoň během tohoto vystoupení nenašel? Nepovedlo se mi ani vypátrat důvod jeho absence, ale faktem je, že „osiřelí“ muzikanti plus výpomoc na jeho postu se rozhodně nenechali zahanbit. S podporou velmi vděčného publika rozehráli svoje divadlo z blackmetalových a heavymetalových kulis. Tlak v rychlých pasážích, epické „hejvíkovské“ vyhrávky a dvojice střídajících se kytaristů/vokalistů stojících po stranách, zatímco uprostřed pódia roztáčela vrtule mohutná hříva basáka Jelle Soolsmi. Kytarista Georgios Maxouris coby stálý člen sestavy vřele komunikoval s davem pod pódiem a okamžitě pochopil, že toto je s kapelou na jedné vlně. Uteklo to rychle, možná ještě svižněji, než minulý rok v josefovské pevnosti.

Lidé mají rádi jistoty a jednou z nich bezesporu je, že když na turné vyrazí DÖDSRIT, berou sebou i americké LAMP OF MURMUUR. Ačkoliv americké… Hlavní persona skrytá za pseudonymem M. sice pochází ze Států, ale zbytek koncertní sestavy, jak známo, tvoří „vypůjčená“ trojice z řad švédských / holandských přátel právě z DÖDSRIT. Oproti více než rok starému vystoupení v rámci loňského Assaultu došlo k menší obměně kostýmů a maskování. Dříve za kovovou maskou schovaná tvář je nyní odhalena, avšak ukryta pod vrstvou warpaintu, díky čemuž M. evokoval nějakou blackmetalovou verzi Sithského lorda.

Večírek strohé komunikace s publikem pokračoval i tímto vystoupením, omezeném jen a pouze na muziku. A ta je v podání LAMP OF MURMUUR vlastně koncertně velmi atraktivní. Black metal v jeho různých podobách v lehce retrospektivním provedení, ale zároveň i nepostrádajícím vlastní ksicht, fungoval opět natolik dobře, že jakékoliv průpovídky by dynamiku a tempo vystoupení jen narušovaly. U mě osobně nejvíce rezonovaly kusy z loňské desky „Saturnian Bloodstorm“, ale celkově to prolínání sypaček a epických ploch vytvářelo v prostorách klubu dostatečný tlak a napětí, až si vlastně člověk postesknul, že to i jako v případě předchozí vystupující kapely uteklo poměrně rychle. Čas jsem kapele sice neměřil, ale měl jsem pocit, že zde dostala přeci jen o něco větší prostor, než tomu bylo v případě již zmiňovaného festivalového vystoupení s neúprosným časovým rozpisem.

Odteď si při každém zmínce o tom, že metal stárne, vzpomenu na toto vystoupení skupiny, jež vznikla teprve před 2 lety. Když musíte přidávat aplaudujícímu publiku někde tisíce kilometrů od vašeho domova teprve po tak krátké existenci a dvojici alb na kontě, tak to rozhodně neukazuje na touhu metalových posluchačů pouze po letitých interpretech a přehrávání jejich legendárních alb.

Jon S. Krieger skrytý za pseudonymem Sgah'gahsowáh, což v jazyce indiánského kmene Mohawk znamená „Jestřáb čaroděj“, uvedl na scénu svým způsobem originální koncept. Jako potomek původních obyvatel severní Ameriky se rozhodl propojit prvky kultury svých předků s black metalem. Že je černý kov i navzdory své původní hermetické ortodoxii velmi flexibilním a otevřeným stylem, jsme se už v minulosti přesvědčili mockrát. A stejně působivým provedením to dokázala i dvojice alb BLACKBRAID.

Stylová scéna – „moderní“ prvek v podobě stojanu na mikrofon vyzdoben jako indiánské kopí, už dopředu avizoval nevšední zážitek. Že to není jen image a povrchní stylizace už dokázaly skladby ze studiových alb. V živém provedení však ještě více narostly do krásy. Ony indiánské motivy jsou koncentrovány hlavně do melodií odehraných na domorodý dechový nástroj, kterého se ujal sám „Jestřáb“ a který tedy i na patřičné úrovni zvládá. Čtveřice koncertních muzikantů (v internetových databázích je jako výhradní člen skupiny uveden pouze  Sgah'gahsowáh) na úplném konci této tour šlapala perfektně a patřičně stylizovaná sestava v sobě mísila další vlivy indiánské kultury a stejně tak motivy z doby osídlování amerického západu (baskytarista oděn jako americký osadník v slavnostní košili).

Odhlédneme-li od těchto specifik, tak BLACKBRAID hrají black metal spíše středních temp, které okoření nezbytné a oživující sypačky a stejně tak o něco méně zběsilé kvapíky. Vrstevnatost jednotlivých kompozic se v živém provedení přeci jen trošku slévá, ale je možné že někde dále od pódia si člověk vychutnal i vícero detailů. Koncert to však příliš nehatilo, protože atmosféra a velmi pozitivní energie z něj proudila doslova po tunách. Tohle není žádný evil raw atd. black metal, sází se zde hlavně na atmosféru a členité kompozice, přičemž se to na druhou stranu příliš nepřehání ani s kytarovými sóly. Tudíž zde není ke slyšení ani taková inklinace k melodiím jako například v případě LAMP OF MURMUUR.

Ty jsou v podání BLACKBRAID nadále velmi mrazivé a v kombinaci s texty odkazujícími k historii původních obyvatel Ameriky a přírodě vlastně dostáváme další důkaz „přenositelnosti“ základních atributů severského black metalu do jakýchkoliv geografických a kulturních podmínek. A na tohle prostě publikum slyší jak ve Spojených státech, tak třebas i v Kodani. To si velmi hlasitým způsobem vyžádalo i přídavek, takže pětičlenná sestava strávila na pódiu více než hodinu a možná by to bylo i déle, kdyby byla vyslyšena ještě i druhá a neméně intenzivní žádost o návrat na scénu.